Milan Hnilička: Liberec se pro mě stal druhým hokejovým domovem

Milane, v roce 2004 jste přestoupil do Liberce přímo z NHL. Konkrétně z týmu Los Angeles Kings. Čím vás Liberec nalákal k návratu do české nejvyšší soutěže?
Pro mě v tu dobu bylo důležité to, že jsem znal filozofii klubu. Věděl jsem, do čeho jdu. V té době tu sice ještě nebylo zázemí jako dnes, hrálo se ve staré Svijanské areně, ale atmosféra byla jak uvnitř klubu, tak ve Svijance při zápasech špičková. Líbila se mi i tehdejší situace Liberce. Tygři se emotivně probojovali do extraligy a chtěli dokázat velké věci. Dva roky si prošli takovými „porodními bolestmi“, kterým se žádný tým nevyhne. Já jsem v té době věřil, že se tu budu moci podílet na takové průlomové sezoně. Tomu navíc pomohla i výluka NHL. Liberec angažoval řadu dalších hráčů. V té době prezident klubu Petr Syrovátko veřejně deklaroval, že má zájem, aby byl hokej pod Ještědem opravdu úspěšný. V sezóně 2004/2005 se tu vytvořil základ několika dalších úspěšných let.

Zajímavé přitom bylo, že do Liberce během výluky ze zámoří zamířili spíše mladší hráči, než vyložené hvězdy „první řady“.
Ano, a všechno to byli bezvadní kluci. A nebylo to jen o nich. Pro Liberec bylo fajn, že tu byla spousta místních hráčů. To bylo takové morální jádro kabiny. Řada z nich tu působí pořád, byť už ne třeba v áčku, ale v Benátkách nebo jako trenéři. K tomu se doplnili hráči, kteří byli na vrcholu kariéry. Radim Vrbata, Aleš Kotalík nebo Jarda Modrý. Celá kabina se stmelila, dala se dohromady a chemie zkrátka klapla. Povedla se nám výjimečná sezóna, pro Liberec první opravdu úspěšná. A z té tehdejší atmosféry tým žil i několik let poté. Škoda, že jsme tehdy nepřešli přes Pardubice, měli jsme to dobře rozjeté.

Po vaší první sezoně v dresu Tygrů se tým stěhoval do Home Credit Areny. To muselo být velmi hezké stěhování…
Člověk to vnímal. Bylo to všechno hrozně příjemné. Největší skok to ale musel být pro fanoušky. Prostředí, které se tu vytvořilo, bylo doslova ojedinělé. Byl to zkrátka evropský, až zámořský formát. Kultura sportu v Liberci se tím posunula úplně někam jinam. Všechno to navíc podpořily ještě velmi dobré výkony Tygrů, takže lidé chodili ve velmi hojném počtu a bavili se.

Pamatujete si, jakou jste měli v nové aréně v první sezoně domácí bilanci?
To už si ani přesně nepamatuji. Vím ale, že jsme snad prohráli maximálně jednou nebo dvakrát.

Milan Hnilička během úspěšné sezóny 2007/2008

Dokonce ani to ne! Vytvořili jste nový (a stále platný) extraligový rekord, když jste doma ani jednou neprohráli a jen dvakrát remizovali.
Já to evidentně zas až tak nevnímal. Užíval jsem si všechny roky tady. Měl jsem toho v kariéře už docela dost za sebou, ale i tak to byla možná moje nejlepší hokejová léta. Vždycky jsem byl vítězstvím motivován, ovšem tehdy to všechno přehlušila ta vynikající atmosféra uvnitř klubu a kabiny. Na to vzpomínám nejvíc.

Liberec pro vás byl třetím extraligovým angažmá, v zámoří jste prošel celkem 10 kluby a KHL jste si vyzkoušel v dresu Ufy. Jde porovnávat jednotlivé kluby s Libercem, ať už filozofií nebo zázemím?
To se těžko porovnává. Jsou to úplně jiná prostředí, Amerika s Českem určitě porovnat nejde. Podívejte se jen na to, kolik členů tam mají realizační týmy, kolik zaměstnanců mají kolem klubu... Ale Bílí Tygři byli v době mého příchodu mladou a perspektivní organizací a svým pojetím převyšovali většinu extraligy. Pro mě se Liberec stal novým hokejovým domovem.

Během působení pod Ještědem jste zaznamenal i celou řadu úspěchů na mezinárodní scéně. Mluvím teď především o bronzu na olympiádě v Turíně nebo o zlatu a stříbru z mistrovství světa. V letošní sezóně se Bílí Tygři znovu ve větším počtu objevují v národním výběru. V případě Řepíka a Birnera to možná není takové překvapení, ale pozvánku dostali i Valský, Bulíř, Šimek a nedávno také Krenželok. Je Liberec tou správnou adresou pro zviditelnění hráčů u reprezentačních trenérů?
Samozřejmě. Když se budeme bavit o současné situaci, Liberec patří mezi top tři organizace v extralize. Nemyslím tím jen ekonomiku, ale i zázemí, podporu sportu a další faktory. Pro hráče je hrozně lákavé v takových podmínkách hrát. To bylo evidentní vlastně už za nás v době před 10 lety. Když jsou tu takové podmínky, přicházejí s tím ruku v ruce i výkony a je pak logické, že se ozve také národní tým. Tím, jak kluci hrají letos, určitě trenérovi reprezentace pořádně motají hlavu. Místa v nároďáku jsou omezená, ale hráči si o ně opravdu hlasitě říkají. Nemůžu nezmínit také Dominika Lakatoše, který se s minimálními zkušenostmi v juniorské reprezentaci dostal rovnou na mistrovství světa U20 a byl jedním z nejlepších hráčů týmu. To je dané tím, že mohl stabilně hrát dospělý hokej, z čehož pak on i celý národní tým těžil.

Navíc jsou tu také další mladí hráči, například Jan Ordoš, který rovněž hrál na šampionátu dvacetiletých…
A nejen Honza Ordoš, ale také Tomáš Havlín a další. Těch kluků, kteří byli stabilními členy juniorského národního týmu, je víc. Honza je hrozně perspektivní a poctivý hráč a já pevně věřím, že si v Liberci vybojuje místo v áčku. Je to jen otázka času a toho, jak se příležitosti chopí. Celá organizace je mladým hráčům velmi nakloněna a šanci tedy Ordoš i Havlín dostávají.

Osobně jste byl u dvou triumfů Bílých Tygrů v základní části extraligy (2006, 2008). Je těžké po hladkém průběhu, který jste Tygři zaznamenali například v sezóně 2005/2006, přepnout na play-off?
Je i není. My jsme v té době měli v play-off také dost smůlu. Nechci se příliš vymlouvat, ale klíčoví hráči se nám bohužel zranili, přišel asi i nějaký pokles výkonnosti. Největší šanci jsme měli asi hned ten první rok, ale zkrátka to tehdy nedopadlo. V play-off jako bychom už nedokázali překlopit štěstí na naši stranu. Musím také říct, že jsme v té sezoně vyhrávali v základní části spoustu zápasů těsně o jediný gól. Bylo to hodně vyrovnané. Letos ale Tygři pomalu nejvíc gólů dávají a nejméně inkasují, to je velký rozdíl. Když si podrží svojí aktivní hru, mohou dojít daleko. My jsme tehdy moc branek sice také nedostávali, ale nebyli jsme ani příliš produktivní.

Věříte, že už Tygři dokáží dotáhnout základní část k umístění na prvním místě?
Tomu věřím, ale nedávám tomu žádnou váhu. Liberec je v situaci, kdy musí přemýšlet hlavně nad tím, jak konečně prorazit tu zakletou hranici – finále play-off.

Na závěr odlehčená otázka. Dotkl byste se v případě vítězství v základní části Prezidentského poháru?
Já už se poháru dnes můžu dotknout, jak chci! Ale kdybych byl členem týmu, tak bych to raději nedělal! (smích)

Připomeňte si Milana Hniličku v reprezentačním dresu na cesta za jedním ze zlatých úspěchů