Klub legend

Jeho číslo 11 bylo z klubové sady dresů vyřazeno jako úplně první. Ve Stadionu Liberec strávil celou svou kariéru a v jedné formaci navíc nastupoval s dalšími velkými legendami – Ctiborem Jechem a Jaroslavem Nedvědem starším. Z hráčského postu se poté přesunul do role trenéra mládeže, a i na této pozici toho pro liberecký hokej udělal více než dost. Vždyť pod jeho dohledem vyrostli hráči jako Ladislav Šmíd, Jan Plodek, Václav Kočí, Jiří Moravec, Lukáš Pabiška nebo jeho vnuk Michal Bulíř. Ani tím však jeho výčet zásluh nekončí. V devadesátých letech minulého století společně stál s Petrem Syrovátkem, Ctiborem Jechem a Františkem Vozkou za záchranou hokejového klubu ve městě pod Ještědem. Jeho životní pouť bohužel skončila po krátké těžké nemoci.

Je z generace hráčů, která za Liberec bojovala jak ve třetí, tak i ve druhé nejvyšší soutěži. Po vojně v Litoměřicích ale zamířil do Olomouce, s kterou dokonce zažil postup mezi českou elitu, kde si s Hanáky zahrál jeden ročník. Poté chtěl zkusit štěstí v Německu, brzy se však vrátil do prvoligového Liberce, aby pomohl dostat klub z hluboké krize. V devadesátých letech patřil mezi tahouny Severočechů, za což si v sezóně 1996/1997 vysloužil kapitánské céčko. Nakonec v našich barvách odehrál celkem 380 duelů. V Liberci skončil na přelomu tisíciletí, nicméně ještě hodně dlouho poté hrál krajskou ligu v dresu nedalekého Frýdlantu a své si odbyl i při trénování liberecké mládeže.

Skvělý brankář se s Tygry dlouho potkával na extraligovém kolbišti v roli soupeře, neboť léta hájil bránu Pardubic. Do Liberce zamířil slovenský mistr světa až na sklonku své kariéry v roce 2014 a hned se zařadil mezi hlavní opory mužstva. Nakonec s ním v sezóně 2015/16 dokráčel až k mistrovskému titulu. V následujícím ročníku, který byl jeho úplně poslední v kariéře, pomohl týmu opět do finále, jenže tentokrát se musel spokojit se stříbrem. To ho však moc mrzet nemuselo, během svého hokejového života stihl nakouknout do NHL, vychytat Slovensku historický titul mistrů světa a dvakrát vyhrát českou nejvyšší soutěž. Aktuálně Lašák působí jako trenér brankářů u slovenské reprezentace.

Jeho jméno je neodmyslitelně spjato s libereckým hokejem. Ve druhé polovině 60. a první polovině 70. let válel v generaci dalších velikánů Stadionu Liberec, kterými byli Jaroslav Kasík či Ctibor Jech. Byl to všestranný útočník, který uměl skvěle rozehrát, ale dával i důležité góly. Málokdo toho má v libereckém dresu odehráno více než on. S kariérou pokračoval v nižších soutěžích až do svých 50 let. Od roku 1990 do roku 1995 působil ve Stadionu Liberec jako prezident klubu a byl i u významného milníku, kdy klub převzal Petr Syrovátko a liberecký hokej začal mít ty nejvyšší ambice. Až doteď působí František Vozka jako čestný viceprezident klubu.

Syn současného viceprezidenta klubu, Františka Vozky, je jedním z těch, kteří nastupovali za tehdejší Stadion Liberec ještě ve třetí nejvyšší soutěži. Později, v roce 1994, byl klub přejmenován na HC Liberec a jeho novým partnerem se stala společnost Syner. I díky její podpoře mohl Vozka v následující sezóně slavit s týmem postup do první ligy, v níž se roku 1998 podílel na vybojování druhého místa a během sezón 1998/1999 a 1999/2000 dokonce plnil roli kapitána. Roku 2000, kdy pověsil brusle na hřebík, měl na svém kontě téměř 600 startů za severočeský klub, v němž odehrál celou svou kariéru kromě dvou ročníků, jež strávil na vojně v Příbrami. Tomáš Vozka je dodnes součástí liberecké organizace.

Možná nejcharizmatičtější kapitán v tygří historii přišel do města pod Ještědem v průběhu sezony 2014/15, kdy už měl za sebou bohaté zkušenosti jak z NHL, kde oblékl dres Phoenixu, Philadelphie a Minnesoty, tak z ruské KHL. V průběhu své kariéry navíc pravidelně reprezentoval Slovensko na největších mezinárodních akcích, včetně světového šampionátu v roce 2012, kde naši východní sousedé vybojovali senzační stříbro. Hned ve svém druhém roce na severu Čech se Radivojevič výraznou měrou podílel na zisku historického titulu. Následující ročník převzal po Janu Výtiskovi kapitánské „C“ a jako správný vůdce pomohl týmu do dalšího finále, kde šelmy nakonec braly stříbrné medaile. Na poslední dvě sezony své bohaté kariéry se vrátil do mateřského klubu Dukla Trenčín, kde aktuálně působí ve vedení klubu.

Rodák z Pardubic naskočil do extraligového hokeje poprvé v roce 1991, kdy hájil barvy svého mateřského klubu. Po 11 letech strávených v Pardubicích se elegantní bruslař v roce 2002 objevil na soupisce Bílých Tygrů. V sezóně 2006/2007 dovedl Stanislav Procházka v roli kapitána Bílé Tygry k vítězství v základní části extraligy a také k vyrovnání tehdejšího historického maxima klubu – k zisku bronzových medailí.

Jihlavský rodák přišel pod Ještěd jako dorostenec, a nakonec se stal jednou z prvních velkých legend libereckého hokeje. Tehdejší HC Stadion hrál v té době 2. nejvyšší československou soutěž a tak Jaroslav Nedvěd starší v Liberci dlouho nevydržel. Talentovaného útočníka si všimnul Litvínov, kde se na osm sezón zařadil k oporám. V té době byl členem reprezentačního „B“ týmu ČSSR. Na závěr hráčské kariéry se vrátil do milovaného Liberce, kde v pěti následujících sezónách patřil k lídrům a nejvýraznějším tvářím tehdejšího týmu. V jedné lajně tu hrával po boku dalších legend - Jaroslava Kasíka, Miloslava Masopusta a Ctibora Jecha. Po konci aktivní kariéry se přesunul do pozice trenéra, kde střídavě působil až do roku 2009. Jako asistent Josefa Jandače byl u historického postupu Bílých Tygrů do nejvyšší soutěže v roce 2002. Spolu se svým synem Petrem jsou jedinou dvojicí otec-syn v Evropě, která má společně vyvěšené dresy u stropu jedné areny.

Liberecký rodák a nejslavnější odchovanec klubu strávil úctyhodných 15 sezon v NHL, kde v 982 zápasech zaznamenal skvělých 717 bodů. Patřil k TOP hvězdám nejlepší hokejové soutěže světa. Po návratu do České republiky vedl Bílé Tygry s kapitánským céčkem na hrudi dalších šest sezon. V roce 2012 navíc vytvořil stále platný rekord klubu v produktivitě. 61 bodů v základní části stačilo také na vítězství v kanadském bodování celé Tipsport extraligy. S reprezentačním výběrem Kanady získal stříbro na ZOH v Lillehameru v roce 1994. Kvůli tomu ale nemohl dlouhé roky reprezentovat svou vlast a přišel tak o zlaté období českého hokeje. Do dresu českého národního týmu se mohl vrátit až na sklonku kariéry a v roce 2012 s ní vybojoval bronz na světovém šampionátu v Minsku.