Liberecký odchovanec se bil do týmu dlouho, nakonec se to ale vyplatilo

Lukáš Pabiška se narodil 24. února 1984 a již od počátku kariéry byl součástí libereckého týmu. Mladý útočník prošel ve městě pod Ještědem postupně všemi mládežnickými kategoriemi a v týmu zůstal i v seniorském věku. K hokeji ho přivedli rodiče, kterým už od prvních hokejových krůčků muselo být jasné, že mu sudičky nadělily dostatek talentu. „V pěti letech se mnou začali chodit na stadion, kde jsme tehdy pod vedením pana Adamce začínali.“

Lukáš se pokoušel i o fotbalovou dráhu, leč naštěstí pro Tygry si nakonec vybral lední hokej. „Fotbal mě baví a docela mi i šel. Pak toho však už dohromady se školou bylo moc a nešlo to skloubit dohromady. A já si vybral hokej. Možná to bylo i proto, že hokej jsem hrál od pěti a fotbal až od desíti.“

Tak jako mnoho hokejistů se z počátku stavěl do brány. „V bráně mě to omrzelo ve chvíli, když začaly být rány od spoluhráčů moc tvrdé. Vyrůstali jsme s Borou Jechem, on byl takový víc narostlejší, měl víc síly než všichni ostatní a při jeho ranách se gólmani stavěli mimo branku, aby je netrefoval. Tam se to tehdy asi zlomilo a stal jsem se útočníkem.“

Jako většina libereckých odchovanců rád vzpomíná na trenéra Čermáka. „V patnácti nebo šestnácti si mě kolem Vánoc vytáhl, tehdy ještě dorostenci hráli první ligu. Hrál jsem s kluky o čtyři až pět let staršími, a to mi hodně pomohlo. Následně mě trénoval i v juniorech..“ Pabiška nezapomněl ani na trenéra Jandače, který mu dal poprvé šanci v seniorském týmu Bílých Tygrů. „Vytáhl mě do „A“mužstva s tím, že jsem odehrál nejprve dva zápasy v první lize a pak za rok dokonce okolo šestnácti zápasů v extralize. V té první lize jsem naskočil do play off proti Kadani, pak jsem hrál poslední zápas proti Kladnu.“

Pabiška hrál převážně ve čtvrté formaci, ale i to bylo úspěchem. „Když Liberec postoupil do extraligy, začal se rázem obměňovat celý mančaft. Každý klub, který postoupí z první ligy do extraligy, chce posílit, aby v následující sezóně nespadl. Začali se vyměňovat a rozprodávat hráči. Mančaft se obměnil, ale naše mladá lajna zůstala na letní přípravu a během sezóny jsme odehráli pár zápasů jako čtvrtá lajna. Když začínalo jít do bojů o záchranu a bylo potřeba udělat nějaké body, šli jsme pak do první ligy do Berouna. První liga byla dobrá v tom, že Beroun hrál nahoře a dobře .“

V následující sezóně 2003/2004 už absolvoval pořádnou porci zápasů. V extralize odehrál dalších šestnáct zápasů za Bílé Tygry, v nichž si připsal dvě extraligové asistence. K tomu byl na hostování v týmu Berounských Medvědů v první hokejové lize. Beroun došel až do finále play-off proti Jihlavě, to už ovšem Pabiška nehrál. „Od půlky sezóny jsem byl zraněný, měl jsem zlomenou čelist. Takže sezóna pro mě byla tak trochu napůl, to nejdůležitější jsem vlastně nestihl.“ Aby byl výčet úplný, tak v sedmnácti zápasech výrazně pomohl juniorskému týmu Bílých Tygrů až do play-off.

V ročníku 2004/2005 působil převážně v Berouně. „Na začátku to pro mě nebylo úplně růžové, začal jsem ve čtvrté lajně a moc se mi nedařilo. Pan Vejvoda mi však dal naštěstí víc šancí a sezónu jsem končil v play off ve druhé lajně s Vencou Eiseltem a Kliměnťákem, a to už bylo super.“ Pozoruhodné v této době bylo, že Lukáš byl i přes tolik zkušeností se seniorským hokejem stále ve věku juniora. Především v závěru základní části a poté i v play-off tak pomáhal i v juniorské extralize.

O jeho talentu tedy nebylo sporu a svými výkony zaujmul i trenéry mládežnických reprezentací. Od sedmnácti až do dvaceti jezdil téměř na všechny srazy národního týmu. V roce 2002 se zúčastnil mistrovství světa „18“ na Slovensku, kde se svými výkony také přičinil o bronzovou medaili. „To byl jeden z mých největších zážitků.“ Reprezentační pozvánky mu však nepřestaly chodit ani po dosáhnutí osmnácti let, jen už byly do výběru hokejistů, kteří ještě nedovršili jedenadvacátý rok života. Jméno Pabiška se tak dokonce objevilo v širší nominaci na MS juniorů v roce 2003. „Na MS jsem se nakonec nepodíval, před mistrovstvím přijelo na soustředění 10 hráčů ze zámoří a na ty z české extraligy a první ligy se nedostalo.“

Čekalo se, že tento dravý forvard se již brzy napevno zabydlí v prvním týmu. Ideální příležitost k tomu se nabízela v sezóně 2005/2006, kdy skončila výluka NHL a několik útočníků se tedy vrátilo do zámoří. Trenér Paleček dával Lukášovi dostatek příležitostí a postavil ho hned do šestadvaceti duelů. Jenže liberecký odchovanec se v nich vůbec neprosadil a bez jediného kanadského bodu putoval opět Berouna.

Další rok již však byl z hlediska výkonů zcela opačný. Znovu dostal v úvodních utkáních šanci mezi Bílými Tygry a tentokrát ji dokázal využít. Několikrát se ukázal v elitní formaci a sezonu završil výborným play-off, kde se do statistik zapsal osmi kanadskými body z dvanácti odehraných zápasů. Jeho formy si všiml i reprezentační trenér Hadamczik, který si ho otestoval v přípravném kempu před světovým šampionátem. Lukáš už tedy má za sebou i start v národním týmu, premiéru mezistátního utkání absolvoval proti celku Švýcarska.

Začátek ročníku 2007/2008 byl tak pro Pabišku o poznání jednodušší. Dostalo se mu důvěry a Lukáš nezklamal. I když někdy putoval sestavou, tak hrál pravidelně a s jedenadvaceti body se stal čtvrtým nejproduktivnějším mužem týmu.

Mezi koníčky talentovaného „Pabindy“ patří fotbal a tenis. Rád se také pobaví s přáteli. „Jsem takový pohodář, rád zajdu s kluky na pivo. Mám rád okolo sebe lidi z týmu, rád se bavím. Je to taková rehabilitace, aby člověk nemyslel jen na ten hokej, popisuje svůj mimohokejový život.