Bílí Tygři Liberec

GM Ctibor Jech: Teď už nám, případně i mně, chybí poslední krůček...

Date of publication Author Jan Rachota

Rozhovor z bulletinu k 400. zápasu Bílých Tygrů v extralize s GM Ctiborem Jechem.

Pane Jechu, jak jste se vlastně dostal k hokeji?

Narodil jsem se na Vysočině, kde je tradičně hodně tuhá zima a hodně rybníků. Hokej tak hráli všichni kluci. Později jsme s rodiči žili v Jihlavě a to bylo hokejové město. Prakticky celé žilo hokejem, Dukla Jihlava v českém hokeji něco znamenala. Když jsem byl ve věku starších žáků a dorostu, Dukla byla v rozkvětu a stadión byl stále plný kluků, protože všichni chtěli hrát hokej. Díky takovému počtu byl poměrně problém prosadit se už do mužstva žáčků či dorostu. Dalším důvodem bylo i to, že moc dalších možností sportování nebylo. Když jsem skončil střední školu, dovršil jsem i juniorský věk. Já jsem chtěl hrát hokej, rodiče „překvapivě“ chtěli, abych studoval. Skloubit obojí bylo těžké, ale povedlo se. Jednou totiž do Jihlavy přijeli funkcionáři z Liberce, kteří zařizovali přestup Karla Smrže do Stadionu a ptali se, zda nejsou ještě nějací mladí kluci. Výsledek byl ten, že se dohodli a já jsem šel hrát a studovat vysokou školu do Liberce. V té době tým dospělých postoupil a byla tu euforie. Na poslední chvíli před soutěží přišel trenér Volf a dal mi obrovskou příležitost. V tu chvíli pro mě začala hokejová kariéra. Vzhledem k tomu, že jsem tu neměl rodiče, šla škola trochu stranou a zvítězil hokej.

Jak vzpomínáte na ty několikrát zmiňované 70. léta, kdy se v Liberci poprvé uvažovalo o nejvyšší soutěži?

Byla to tenkrát krásna doba. Do týmu začali přicházet hráči jako Standa Prýl či Jarda Nedvěd. Ten, když přišel do týmu, tak tým dostal lídra a obrovskou osobnost. Dodnes si myslím, že Jarda odešel z nejvyšší soutěže předčasně. Nakonec to dokazovalo i to, že rok co rok dostával nabídky se vrátit. Na druhou stranu pro nás to mělo obrovský význam, hráli jsme na špici první národní ligy, a jelikož díky Pozemním stavbám tu bylo dobré zázemí, uvažovalo se o postupu do nejvyšší soutěže. V té době první liga byla soutěž vysoké úrovně, neboť extraliga byla hráčsky naplněná. Nemohlo se chodit ven a do zahraničí se hráč dostal, až když měl odehráno x sezón a sotva chodil. První ligu tak hráli ti, co se neprosadili a nebo nedostali šanci, ale přitom to byli hráči, kteří na nejvyšší soutěž určitě měli. V Liberci tak hráli Standa Prýl, Tonda Plíhal, Václav Černý, Jirka Titz, Jarda Nedvěd, Jarda Měrtl nebo Láďa Čermák. Ti vytvářeli tu kvalitu týmu. Potkal jsem se tak v týmu se spoustou vynikajících hráčů - nesmím zapomenout ani na Liberečáky, srdcaře, jako byli Jarda Kasík, Franta Vozka či Tonda Kahoun. Tehdy chodily do Svijanské haly výborné návštěvy, vzpomínám na památné derby s libereckou Duklou, která se později přejmenovala na Jihlavu B. To byly památné bitvy jak pro nás, tak i fanoušky. Atmosférou se tyto zápasy daly přirovnat k nejvyšší soutěži.

Skončila role hráče a začal jste trénovat.

Prakticky to bylo tak, že jsem skončil, sundal dres a začal trénovat. Bylo v nižší soutěži, neboť tým v 1983 spadl. Za dva roky se nám však podařilo postoupit, ale podmínky pro hokej již byly složitější než dříve. Udrželi jsme se v první lize pouze rok a já u dospělých skončil, protože jsem v tom neviděl velkou perspektivu. Podmínky na vyšší soutěž nebyly a tým hrál de facto bez ambicí. Začal jsem se věnovat mládeži, dorostu a juniorům ve sportovním centru mládeže. Protože i když áčko jsme neměli na vysoké úrovni, v kategoriích mládeže jsme na tom byli velmi dobře. Byla to těžká doba, protože jsem u toho studoval trenéřinu a chodil do práce, trénovali jsme po večerech, ale zase jsem poznával nové věci a u hokeje díky tomu zůstal. Po sametové revoluci se pojetí sportu v republice změnilo, skončily státní podniky a vše přešlo na to, že co si kdo zařídí, to má. To byla opravdu složitá doba, kdy jsme s Jardou Kasíkem, Frantou Vozkou a Karlem Ubrym zkoušeli udržet liberecký hokej při životě. Věřili jsme, že najdeme partnera, který dokáže dát klubu ekonomickou stabilitu. Povedlo se to v podobě Petra Syrovátka, který měl navíc k libereckého hokeji osobní vztah, neboť ho jako mladý hrával. Začali jsme spolupracovat a nastal vzestup libereckého hokeje. My jsme rozuměli hokeji, Petr pro změnu ekonomice a businessu a toto spojení fungovalo. Toto rozhodnutí vyústilo v to, že jsme se znovu pustili i do dospělého hokeje. Začal jsem znovu trénovat chlapy. Postoupili jsme do první ligy a tentokrát jsme se udrželi. Poté díky Petru Syrovátkovi začal hokej nabírat zcela jiné obrátky, stala se z něj naprosto fungující organizace. Nastaly určité personální změny, které se dotkly i mě. Ač nerad, nechal jsem trénování a začal jsem se věnovat funkcionařině. Trénování mi chybělo, bylo přeci jen blíže k hokeji, navíc jsem kvůli němu i studoval.

A tak jste se po hráčské a trenérské kariéře začal věnovat třetí pozici v libereckém hokeji…

Klub se po vstupu fi rmy SYNER přeorientoval na zcela fungující obchodní společnost. Když jsme se zabydleli v první lize a vše fungovalo, měl pan Syrovátko další motiv pro budoucnost a tím byla extraliga. Prvně jsme o ní snili, pak jsme se pustili do práce a nakonec se nám to opravdu v roce 2002 povedlo. To už spousta našich fanoušků pamatuje, je to jeden z bodů kariéry, na který nikdy nezapomenu. To jsou ty krásné věci, které člověka ženou dál. Po dvou sezónách v extralize přišel další impuls, kdy jsme si řekli, že nebudeme přeci hrát pouze o záchranu. Udělaly se další kroky a poslední čtyři roky jsme hráli na špici. Každý rok jsme hráli play-off , třikrát byli v semifi nále a máme dvě bronzové medaile. To jsou okamžiky, pro které se hokej dělá, protože člověk vidí, kolika lidem způsobil radost. Teď už nám, případně i mně, chybí poslední krůček, kterým je zvednutí toho největšího poháru nad hlavu. Vede k tomu pouze jedna cesta a to pracovitost a trpělivost. Liberec nebude nikdy týmem, který bude sbírat tituly jako na běžícím pásu, ale bude si muset tyto pocty vybojovat právě poctivou prací. Chceme i nadále hrát kvalitní hokej a navazovat na to, co se povedlo za poslední roky. Vybudovala se zde kvalitní hala, po několika letech můžeme říci, že se dokáže téměř vždy naplnit minimálně 5000 fanoušky. Lidi se naučili na hokej chodit, podporují nás po celé republice. To jsou ty krásné věci, které mě v mém věku stále drží při tom, že ten hokej chci dělat, že na to stále mám.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho hezkých chvil v dalším životě.

Pro sdílení musíte povolit cookies sociálních sítí. Detaily a nastavení

Sdílet

Nejnovější video

Slavná trojice aneb selská jízda

Nejnovější články

Klub uplatnil opci u tří hráčů

Ve finále Zlaté helmy hned dva Tygři!

Od středy týdenní inventura fanshopu

Z našeho fanshopu

Triko jednobar.logo pánské černé

320 Kč
Koupit

Trumpeta velká

145 Kč
Koupit

Hokejka dřevěná brankářská

185 Kč
Koupit

Triko pánské Birner

495 Kč
Koupit