Deset klíčových okamžiků na cestě za bronzem - část druhá

6. Výborný vstup do sezóny

Kdo z fanoušků se po prvních čtyřech kolech podíval na tabulku extraligy, buď nevěřícně kroutil hlavou, nebo si mnul ruce. Některé kluby s velkými ambicemi se potácely na chvostu tabulky, jiné, se kterými se zas až tak nepočítalo, byly na jejím vrcholu.

Mezi tyto týmy patřili i Bílí Tygři z Liberce. Nadmíru se jim totiž povedl vstup do sezóny. Díky opožděnému startu extraligy, který se posunul kvůli Světovému poháru, se na první zápas liberečtí hokejisté vydali do českého "hockeytownu" na východě Čech, do Pardubic. Po dvou třetinách byl stav mírně nepříznivý pro hosty, kteří prohrávali 1:2. Ve třetí části se předvedla v plné míře útočná síla Tygrů. Do střelecké listiny se postupně zapsali Vrbata, Kotalík, Vaic a Rataj - pokud k nim ještě přidáme střelce prvního gólu Liberce v sezóně Jana Plodka, dá to dohromady výsledek 5:2. Bílí Tygři si tak připsali důležité vítězství na začátku sezóny.

Další zápas se už odehrál na ledě Svijanské arény a tedy před domácím publikem. Na led pod Ještědem se vydala Jihlava, která už před sezónou stanovila cíl udržet se v nejvyšší soutěži. Bílí Tygři si však zaváhání nepřipustili a přidali Jihlavě na cestu domů pětigólový nášup. To další utkání ve Znojmě slibovalo větší napětí a drama. V první třetině se mezi Orly a Tygry strhla doslova přestřelka. Nakonec mohli být spokojenější hosté, když do kabiny odešli za vedení 4:3. V dalších částech hry se už gólové dostihy nekonaly, ale utkání nakonec skončilo vysokým skóre 7:4 z pohledu Tygrů. Po prvních třech zápasech měli Bílí Tygři úctyhodné skóre 17:7 a nejednomu obránci soupeřů se museli zákonitě roztřást kolena při pohledu na něj.

Jako by si ale útočníci Liberce vystříleli veškerý střelný prach. V zápase se Vsetínem padl jen jediný gól. Nedá se říct, že by si domácí nedokázali vytvořit šance, ale leckdy, když na ně zívala poloodkrytá branka, nedokázali nalézt klid a netrefili. Jak se blížil konec zápasu, vzrůstala nervozita na libereckých hokejkách a každý na sebe chtěl vzít roli toho, kdo zápas rozhodne. Bohužel se nezadařilo, a tak přišlo na řadu prodloužení. V něm měli Bílí Tygři navrch a nakonec se mohli radovat ze dvou bodů, když se deset vteřin před koncem prodloužení trefil Vaic. Odstartoval tak řadů úspěchů Tygrů v prodloužení, Liberec byl dokonce v počtu výher po šedesáté minutě nejlepší v celé soutěži. Liberec zažil za svou tříletou historii nejlepší vstup do sezóny. Po čtyřech zápasech se se ziskem jedenácti bodů vyhříval na prvním místě.

7. Dvě výhry nad Spartou

Během dvouletého působení Bílých Tygrů v extralize se jim ani jednou nepodařilo porazit tohoto velmi prestižního soupeře. Čekání se ale vyplatilo. Sice se to letos povedlo "jen" dvakrát, ale bylo to před domácím publikem a byly to zásapy nesmírně dramatické, se vším všudy. Ten první byl rozhodnut již po 36 sekundách hry, kdy jedinou branku zápasu vstřelil díky svému důrazu Leoš Čermák. Těsné vedení se díky skvělému taktickému výkonu podařilo ubránit a Sparta tak poprvé okusila hořkost porážky od Bílých Tygrů.

Když přijela Sparta na led Svijanské arény podruhé, čekalo je to samé, ale s ještě horším koncem. Sparťané se sice brzy ujali vedení když Hniličku v 11. minutě překonal Kratěna, to bylo ale z jejich strany vše. Pak stříleli góly jen domácí hokejisté. Ten vyrovnávací přišel na začátku třetího dějství, když se po Dubnově přihrávce trefil Stanislav Procházka. Dokonalý obrat po drtivém tlaku Tygrů přišel v hodině dvanácté, v 59. minutě zavezl do útočné třetiny kotouč Václav Nedorost a přihrával před branku Vrbatovi. Přihrávku ale srazil jeden z beků Sparty a vysoký lob, který směřoval před Břízu, trefil Radim Vrbata přesně, ze vzduchu, ve výšce kolen a bezmocný Bříza už jen lovil puk ze své sítě. V tu chvíli vyprodaná Svijanská aréna vybuchla nadšením a otřásla se v základech.

8. Čtvrtfinále se Slavií

Bílí Tygři na konci základní části finišovali a pokoušeli se dostat na čtvrtou příčku tabulky, která zajišťovala výhodu domácího prostředí při zápasech play-off. Nakonec se jim to ale nepovedlo. Cíl sezóny byl splněn a liberečtí hokejisté a fanoušci se mohli těšit na úplně jinou atmosféru, která vyřazovací boje doprovází.

Mnoho fanoušků se vydalo na zápasy, které se hrály na ledě moderní pražské Sazka Areny. Hned v prvním zápase přišlo překvapení, když se na ledě v obranných řadách Liberce objevil ještě ne zcela uzdravený Jaroslav Modrý. Ale ani jeho přítomnost neodvrátila porážku. V této sérii do sedmého rozhodujícího zápasu platilo pravidlo, že vyhraje ten, kdo hraje doma. Obzvláště cenné v podání Tygrů bylo smazání dvouzápasového manka v prvních dvou domácích zápasech.

Rozhodující zápas s pořadovým číslem sedm se odehrál v Praze. S odstupem času lze říci, že to byl v podání Bílých Tygrů zápas roku. Tak disciplinovaný výkon, který byl doplněn využíváním šancí a proměňováním je v góly, za celou základní část asi nepředvedli. Fanoušci Liberce, kteří se vydali podpořit své oblíbence, vytvořili atmosféru podobnou té, která panovala ve Svijanské aréně při domácích zápasech. Bílí Tygři postoupili přes silnou Slavii do semifinále play-off zaslouženě díky bojovnému výkonu, ve kterém nechybělo srdce.

9. Semifinále s budoucím mistrem

Snad všichni fanoušci Liberce při sedmém utkání se Slavií sledovali na dálku nebo u televize utkání Pardubice - Kladno, kde se bojovalo o postup a vítěz tohoto duelu byl semifinálovým soupeřem Bílých Tygrů. Nakonec to byl celek z Pardubic. V prvním utkání na východě Čech, o kterém se ještě hodně dlouho mluvilo, se z výhry radovali hosté. Pro Bílé Tygry to byl zřejmě rozhodující zápas celé série, protože nejprve čároví rozhodčí neodpískali metrový ofsajd, ze kterého Bulis dal gól, a pak se hlavní sudí ani nepozastavili nad tím, když Kotalík v přesilovce tvrdou ranou překonal Lašáka, který puk sice chytil do lapačky, ale podle všech to bylo za brankovou čárou. Druhý zápas byl tím prvním ovlivněný, Tygři se nemohli prosadit a v obraně chybovali.

Série se tedy přesunula do Liberce za stejných podmínek jako se Slavií, tedy s dvouzápasovým mankem. První zápas Tygři zvládli na jedničku, Pardubice se díky skvěle sehranému zápasu k ničemu nedostaly a vypadalo to, že se bude opakovat stejný průběh jako u první série, tedy že bude rozhodovat domácí prostředí. V druhém utkání se ale už projevila únava a i to, že marodka byla opět plná klíčových hráčů. Domácí nezvládali bruslit společně s hosty a k tomu se přidalo neproměňování vyložených šancí.

3:1- tak vypadalo skóre zápasů dne 29.3., kdy se hrál další zápas v Pardubicích. Cílem hokejistů Liberce bylo vyhrát a pokusit se tak ještě jednou vrátit sérii pod Ještěd. Zápasu nechybělo nic, bylo to drama se vším všudy a fandové, kteří tomu byli osobně přítomni, nelitovali, i když to byl zápas poslední. Tygři nakonec podlehli v samostatných nájezdech. I tak to ale byla pro Liberec úžasná sezóna zakončená třetím místem. Už teď se všichni můžeme těšit na tu další...

10. Bílí Tygři na šampionátu ve Vídni

Milan Hnilička

Už dlouho před začátkem šampionátu se Milan musel smířit s tím, že bude krýt záda reprezentační jedničce, kterou se stal přes odpor hokejové veřejnosti Tomáš Vokoun. Do zápasového koloběhu se Milan zapojil jen jednou, a sice proti Kazachstánu. Zápas to nebyl jednoduchý, proti takovým soupeřům se vždy těžko hledá motivace. Liberecký gólman v reprezentačních barvách nakonec vychytal nulu a byla to nula veledůležitá. Útočníci české reprezentace totiž dokázali dát jen jednu branku, a tak utkání proti outsiderovi skončilo hubeným skóre 1:0.

Jiří Fischer

Mladý obránce, pro kterého byla účast na MS premiérová, se své role společně ve dvojici s Markem Židlickým zhostil nad míru dobře. V +/- bodech patřil mezi nejlepší obránce šampionátu. Co se týče trestných minut, byl úplně nejlepší, mohl dokonce skončit s nulou na svém kontě trestů, ale v emotivním zápase proti Kanadě ve finále přišly dva tresty za sebou. Jiří Fischer dokázal i pobavit. Mám teď na mysli moment z finálového zápasu, kdy ho v koncovce před brankou Tomáše Vokouna osekával jak smyslů zbavený Smith, Jirka se s klidem sobě vlastním koukal, kde je puk a ničeho jiného si nevšímal.

Radim Vrbata

Radim měl stejně jako Milan Hnilička tak trochu nevděčnou úlohu. Většinu utkání seděl na tribuně a sledoval výkony svých kolegů. Několikrát se přece jen do zápasu dostal, ale pozice centra, na kterou ho kouč Růžička nasadil, mu moc nevyhovovala, a tak jeho pobyt na ledě byl spíš o tom, aby tým neinkasoval. Úplně tak zanikly útočné aktivity Radima, kterými oplýval v dresu Liberce.

Pokud bychom měli nějak shrnout výkony hráčů, kteří oblékali dres Liberce na šampionátu, myslím si, že ostudu neudělali. Milan byl jistě přínosem i na trénincích a v kabině, Jiří Fischer dokázal světu, že na to má a Radim Vrbata si zažil atmosféru velkého podniku a myslím, že v budoucnu se můžeme těšit na to, že bude nastupovat častěji.