Nový development coach Bílých Tygrů Jan Ludvig: Jinam než do Liberce bych nešel

Jako emigrant zamířil Jan Ludvig do zámoří, kde si po juniorských soutěžích zahrál i nejslavnější ligu světa - NHL. Po skončení hráčské kariéry se stal skautem New Jersey Devils a sbíral zkušenosti také v jiné funkci. Zároveň však neváhal mnoho let po skončení kariéry pomoci svému Liberci v sezoně, v níž bojoval o postup do extraligy

Nyní se vítěz tří Stanley Cupů pod Ještěd znovu vrátil, ovšem tentokrát jako čerstvý člen realizačního týmu.

Hned na úvod, je pravda, že jste Liberci kdysi kupoval rolbu?
Tři. (úsměv) Ale není to úplně tak, kupoval je Petr Syrovátko a já to hlavně zprostředkovával. Tehdy v roce 2001 nebyla sranda sehnat rolbu! Posílali jsme v kontejneru tři rezavé rolby a kluci si je tady v Česku upravili. Potom v pohodě fungovali.

Pokud se vrátím o oněch šestnáct let zpět, byl jste prvním, kdo řekl, že Liberec chce do roka postoupit do extraligy. Je to tak?
Už si to přesně nepamatuji, ale bylo to rozhodně po dohodě s panem Syrovátkem. Ten byl v té době u nás v Kanadě s rodinou a chodili jsme spolu hrát hokej na jezero. Podívali jsme se na sebe a říkali jsme, že by bylo hezké Liberec dostat do extraligy. Nepamatuji si, jestli jsme si říkali i za jak dlouho, ale byla to spíš taková vize. A tam to celé někde začalo.

Kariéru jste už měl více než deset let za sebou, přesto jste naskočil do hry a Liberci chtěl pomoct. Jak k tomu došlo?
Skautoval jsem pro New Jersey a občas jsem si ještě šel zahrát hokej na jezero. Petr Syrovátko mi tehdy ze srandy řekl, že evidentně ještě můžu hrát. Já to nějak nepromyslel a odpověděl jsem, že přijedu, potrénuju. Že když to nepůjde, sednu si někde s kravatou do kanceláře. Nebylo to ani tak o hokeji, spíš o přístupu. To jsem se naučil v NHL.

Vaše výpomoc však byla pouze šestizápasová. Proč?
V jednom zápase jsem se připletl do takové malé potyčky a urval jsem si vazy na prstě. Snažil jsem se ještě hrát přes tři prsty, ale moc to nešlo. Věděl jsem, že má hokejová kariéra je u konce. Když si sáhnu na srdce a podívám se zpět, byl jsem moc hr. Nebyla na to ještě doba. Moc kluků způsob hry z NHL neznala. Něco se ode mě přiučili, já zase od nich. V současnosti je v té mé výpomoci možná méně euforie, ale víc mozku.

Pro začínajícího trenéra Jandače muselo být náročné mít v kabině tak zkušeného hráče, souhlasíte?
Pepa byl ambiciózní mladý kouč, byl o osm let mladší. Od začátku jsem viděl, že ohromně rozumí strategii evropského hokeje, ale moc asi ještě nerozuměl té filozofii "válčení", jakou vyznávají v NHL. Snažili jsme se to propojit, ale pak naše komunikace přešla na trochu jinou kolej. Pochopil jsem, že bych tu nadělal víc škody, než užitku. Nebyla na to ještě doba, nikdo na to nebyl připraven. Jestli někoho viním, jsem to já. Pepa je vynikající kouč a dostal Tygry do extraligy. Byla to myslím pro nás oba velká zkušenost.

Jan Ludvig naskočil v sezoně 2001/02 do šesti zápasů a podílel se tak na postupu do extraligy.

Co jste pak šestnáct let dělal? Pokračoval jste ve skautingu?
Ano. V New Jersey jsem byl celkem 32 let. Pokračoval jsem po hráčské kariéře jako takový skaut na částečný úvazek, než mě Lou Lamoriello angažoval na plný úvazek. Jen během mé anabáze v Česku jsem měl takové volno. Pod ním jsem už dřív i hrál, než mě jako hráče vytrejdoval do Buffala. Spolu jsme opravdu strávili v jedné organizaci přes třicet let.

Skautem v NHL jste tedy byl až dosud?
Pořád, až doteď. Teď přišel nový management, hodně lidí z Pittsburghu, a můj starý šéf Lamoriello je v Torontu. Je to podle mě nejlepší generální manažer v celé NHL, legenda. Když zaplatíte daň, kterou tvrdě vyžaduje, jste s ním v podstatě na život.

Co bylo impulzem pro váš návrat do Liberce?
Nevrátil bych se jinam, než sem. Do jiného mančaftu bych pracovat nešel. Navíc když jsem utíkal, prošel jsem si takovým mindrákem nás emigrantů. Tím jsou rodiče. Odcházel jsem s tím, že se nikdy nebudu moci vrátit. Celou dobu jsem přemýšlel, jak to bude, až budou jednou staří a budou potřebovat pomoct. Teď už jsou starší a já bych tu pro ně chtěl být. Za posledních 37 let jsem strávil jen pár týdnů na návštěvách, ne víc. Doufal jsem, že budu mít šanci jim vrátit vše, co mi dali.
Po profesní stránce mám také velkou motivaci. Mám odehráno nějakých 600 profesionálních zápasů, k tomu jsem odskautoval přes pět tisíc zápasů a chtěl bych to někomu předat. Nechci, aby to znělo tak velkolepě, protože spoustu věcí děláme skvěle i tady v Česku. Když se k tomu ale přidá také několik zkušeností z Ameriky, mohlo by to fungovat.

Tato štace bude asi každopádně v lecčems velmi jiná, než ta předchozí před 16 lety?
Je to obrovský rozdíl, nicméně jedno se nemění. Jsem ohromný fanda Petra Syrovátka. Jezdil k nám, hodně jsme si povídali o hokeji i o životě. U něj to hodně začíná. Dál je tu spousta lidí, kteří tu hokej hodně podrželi, jako pan Vozka, pan Jech nebo nebožtík Jaroslav Kasík. A na rovinu, kdyby tu taky nebyl Filip Pešán se svým trenérským týmem, asi bych tu nebyl ani já. Filip se mnou kdysi i hrál. Říkal jsem Pepovi Jandačovi, že na první lajnu už nemám, tak jsem byl ve čtvrté s dvěma mladými. No a Filip byl jedním z nich. Už jako trenér jezdil za námi i do kempu, se mnou skautovat... Filip tvrdě pracoval a stále se lepšil. Prošel si i dost těžké časy tady v Liberci. Naštěstí ho v organizaci podrželi, kdyby ne, nikdy by se nedostal tam, kde je dnes. Opravdu dobří koučové se musí narodit s něčím navíc a Filip to podle mě má. A to se vztahuje i na jeho kolegy a asistenty.

Jakou funkci v realizačním týmu zastáváte?
Můj oficiální post je development coach. Jde o individuální rozvoj hráčů. Kluci mě berou skvěle, připadám si, jako bych tu byl sto let. Mám na starost celou organizaci, ať už mluvíme o malých dětech, farmě v Benátkách nebo A-týmu. Snažím se jim předávat věci, o nichž vím, že fungují v NHL. To, co vědí v Kanadě. Je potřeba válčit!

Jak se taková mentalita učí?
O tom by se dalo povídat dlouho. Měl jsem o tom spoustu debat. Kanada je mladá země, slaví 150 let od vzniku. Od malička koukají na NHL. Pro ně je to takový svátek, že chodí na hokej jako do kostela. Stále se tam opakuje, že hokej je válčení, boj. Slyší to stále dokola. Schopnost schodit rukavice je v nich stejně zakořeněná, jako střelba. Je to prostě součást hry. Ale nejde jen o to praní. To je jen prostředek k výsledku. Vše má svá pravidla.

Takže také schopnost porvat se s hráči pilujete?
Praní ne, ale sebeobranu ano. Dokud bitky nezruší, budeme se to učit. Je to další z hokejových schopností. Nejde o žádné praní, prostě chceme být schopni i sebeobrany. Jan Ludvig se rozhodně poprat uměl!

Jak byste současný tým Bílých Tygrů charakterizoval?
Nemám moc velké porovnání, ale z toho, co vidím, je síla hlavně v kolektivu. To začíná u trenérů a pokračuje přes hráče. Na prvním místě je tým. Jde o takovou týmovou tvrdost. Za nás seděly na konci střídačky dvě těžké váhy, které se ve správný čas porvaly s těžkými vahami soupeře. Dnes už musí i šikovný hráč umět zahrát do těla. Když se něco semele, musí se umět bránit. Skutečná aktuální síla se ukáže teprve časem, v průběhu sezóny, ale já jsem z kluků nadšený. Chtějí se učit, přistupují k tréninku skvěle. Nasazení Tygrů je jiné než to, které jsem v Česku kdysi zažil. Navíc následují trend intenzivních krátkých tréninků, což je taky klíčové. Nemůžete trénovat pomalu a pak při zápase najednou přepnout na vyšší rychlost. Trénink by měl připomínat zápas.

Spolupracujete i s Dominikem Lakatošem, který byl letos draftován týmem New York Rangers. Má podle vás na to, aby se v NHL prosadil?
Moc bych mu to přál. Talent na to má, ale ještě ho čeká spoustu práce. Mezi talentem a úspěchem je totiž pořád ještě mezera, kterou hráč musí naplnit sám. Rangers sice byli vždy naším hlavním rivalem, když jsem byl v New Jersey, ale i tak mu to moc přeji.

Považujete svůj návrat do Liberce za takové uzavření svého hokejového kruhu?
Asi to tak bude. V životě jsem si toho už mnohokrát všiml. Všechno někde začíná a někde končí. A často je to stejné místo. Jdete životem a najednou si uvědomíte, že jste znovu tam, odkud jste vyrážel. Je to můj případ.